19.11.2006 Víkend v Bulharsku Sobotní utkání ME FIRA 3B Bulharsko - Litva 10:50, řídil v Etropoli Tomáš Tůma.
O tomto víkendu se odehrálo první utkání sezóny 2006/07, ke kterému jsme obdrželi nominaci od FIRA-AER. Utkání ME FIRA divize 3B Bulharsko - Litva řídil Tomáš Tůma. Jak vypadá takový víkend při mezistátním utkání?
Jako obvykle jsem obdržel od FIRA-AER písemnou nominaci a zápisy potřebné k zápasu zhruba měsíc předem. Jako místo utkání byla uvedena Etropole. Malé město zhruba 80 km na severovýchod od Sofie. Kvůli tomu jsem zvolil dřívější přílet a pozdější odlet, protože cestovat na letiště v 5 hodin ráno po zápase je pěkná otrava.
Pátek 17. listopadu. Díky státnímu svátku jsem si ani nemusel brát dovolenou a mohl zvolit odlet v poledne. Na letišti bylo v pátek ráno docela rušno. Odbavení díky Stříbrné kartě ČSA proběhlo rychle u přepážky Bussines Class. Zároveň se povedlo převedení do Business Class i pro let. Je to vždy příjemnější cestování. Více místa, více jídla a pití. Není totiž nikdy jisté, kdy se člověk bude moci po příletu najíst.
Let i přistání v Sofii proběhlo bez potíží. V Sofii bylo na rozdíl od zamlžené Prahy slunečno a teplo. Na letišti na mne čekal sekretář BFR Georgij Marinkin. Řekl mi, že v pátek budeme v hotelu v Sofii a v sobotu ráno pojedeme do Etropole, kde budeme spát v sobotu. Cesta na druhou stranu Sofie trvala taxíkem asi 45 minut. Cestou jsme se dohodli na programu na večer. Delegátem utkání je Francouz Jean-Pierre Juanchich, který na nás měl čekat v sídle Unie v 18,30. V hotelu jsem si pouze vyložil tašku a tím samým taxíkem jsme se vydali k sídlu Unie. Za více než hodinu ježdění po městě se na taxametru objevilo 18 Leva (9 EUR). Měl jsem asi 2 hodiny, takže jsem se trochu prošel po podvečerních ulicích v centru Sofie. Nic zajímavého jsem neobjevil, takže jsem našel kavárnu a přečetl jsem si noviny z letadla.
V 18,30 jsme se všichni sešli v kanceláři Unie, která sídlí v bývalé budově ministerstva sportu. Při vstupu do kanceláře jsem si vybavil policejní služebnu v Rize, kde jsme před pár lety řešili ztrátu dokladů. Stará ošuntělá kancelář se stohy zažloutlého papíru a polepenými zdmi plakáty z různých dob.
Vzhledem k tomu, že Jean-Pierre mluví francouzsky a španělsky, Marinkin francouzsky a rusky, tak se mluvilo hlavně francouzsky. Ocenil jsem tak ty dva roky studia francouzštiny. Společně jsme šli na večeři do nějaké restaurace poblíž. Obvykle bývá večeře společně s managementem mužstev, kde se dohodnou detaily a časy na druhý den, ale to se tentokrát nekonalo, protože mužstva byla již v Etropoli. Alespoň jsem mohl být v hotelu již v 22.30. Obvykle totiž tyto večeře končí okolo půlnoci.
Sobota 18. 11. Ráno máme vyrazit v 8h. Jsme s Jean-Pierrem připraveni na recepci včas. Hotel byl bez snídaně, která je plánována cestou, takže se není ani čím zahřát. V noci byla v pokoji strašná zima a povlečená tenounká deka moc tepla neudržela. Teplé vodě se ráno také moc nechtělo z kohoutků. V 8.30 přijíždí Pepi "Schumacher" Petrov. Šéf bulharských rozhodčích (prý jsou jenom 4-5 - to se to asi šéfuje), s jehož řidičským uměním máme s JP podobnou zkušenost. Cestu ze Sofie do Perniku (35km) zvládá tak za 15 minut. Není tam dálnice a cesta vede přes hory po cestě plné náklaďáků.
Cestou nabíráme několik dalších lidí do druhého vozu, který jede s námi. Zastávku máme na benzince za Sofií, kde posnídáme a přidá se k nám i Marinkin v dalším autě. Jedeme jako konvoj. Cesta po vcelku kvalitní dálnici utíká rychle. Projíždíme několik tunelů a mostů, protože cesta vede přes pěkně vysoké hory, které jsou všude okolo Sofie. Cestou dělám překladatele mezi Schumacherem a JP. Schumacher mluví jenom bulharsky a špatně rusky. Vzhledem k tomu, že má zásoba ruských i francouzských slovíček je omezená, tak jsou témata brzy vyčerpána a posloucháme místní hity z rádia.
JP organizuje spolu s FIRA stáž pro bulharské rozhodčí. Schumacherovi trochu unikal smysl čtyř denní stáže pro 4-5 rozhodčích, ale vzhledem k tomu, že jsem to nezvládal překládat, tak nakonec zakroutil hlavou, jako že teda jo.
Z hotelu na bulharském venkově jsem měl trochu obavy, ale byl jsem velmi mile překvapen. V 10,30 zastavujeme u nového hotelu nad Etropolí. Pokoj sice vypadá, že jeho hlavní určení je "hodinový hotel" - peřiny jsou schované ve skříni, večerní osvětlení je velmi intimní, ale je tam čisto a teplo. V hotelu jsou ubytováni všichni aktéři utkání.
S JP se jdeme podívat na hřiště. Zrovna probíhá lajnování, pomocí malířského válečku. Výsledku jsem v té době moc nevěřil, ale slunce udělalo svou práci a odpoledne byly lajny krásně zřetelné.
Ve vedlejší hale pořádla BFR turnaj školních družstev v ragby. Hráli to 5 na 5, ale vypadalo to, že se i skládají. Děti to ale hodně bavilo. Potom jsem se šel projít do města a JP šel do hotelu dát dohromady zápisy na odpoledne.
Jako centrum jsem identifikoval jedno náměstí s panelákem, kulturním domem, dvěmi sochami, novou bankou, rozestavěnou ruinou obchodního domu, cukrárnou a několika krámky a stánky. Na čtvrtý pokus se mi povedlo sehnat neshnilé banány. Vzhledem k tomu, že tam nic dalšího zajímavého nebylo, tak jsem se šel připravit na zápas, který začínal ve 14h.
Standardní předzápasová příprava - kontrola hřiště, kontrola výstroje hráčů, losování, rozcvičení, krátký pohovor s PR, kterými byly Arturas Jaselskis z Litvy a domácí Dimitar Petrov. Oba mluvili anglicky, takže komunikace tentokrát nebyla problematická. Ještě rychlé foto našeho týmu a můžeme začít. Byl jsem docela rád, že Litevci měli žluté dresy, takže jsem si nemohl vzít nový žlutý dres FIRA-AER, ale mohl jsem mít nový dres SRR.
Při nástupu vypověděly službu ampliony, které vyhrávaly celou dobu při rozcvičce, takže hymny hráli z náhradní reprobedny, která ale neměla dostatečný výkon, takže moc slyšet nebylo. Ještě jsme si odstáli minutu ticha za nějakého mrtvého, o které jsme ale asi věděli pouze my, protože divákům to neměli jak říct. Nemám tyhle minuty rád.
Konečně začínáme. Bulhaři vykopávají a Litevci hned z výkopu založí útok a v 50s pokládají pětku pod háčko. Trochu mě to vyděsilo, při představě, že by to tak mělo být celý zápas. Pak se zápas začal zpomalovat. Z prvních 15 minut jsme hráli pouze 12 minut. Zbytek jsme ztrávili různým ošetřováním. Hlavně Bulhaři měli trochu problém s fyzičkou, takže potřebovali odpočívat trochu častěji. Skóre postupně narůstalo ve prospěch Litvy. Poločas skončil 3:26.
Druhý poločas si Litva udržovala svůj náskok. Bulharům se povedlo po jednom předhozu Litvy získat míč na své polovině a položit pětku skoro přes celé hřiště. To dostatečně povzbudilo i diváky, kterých tam podle mne bylo tak 500-1000 (delegát to odhadl na 1700, což je podle mne hodně nadsazené.
Utkání nakonec skončilo výsledkem 10:50. Bohužel i druhá polovina se natahovala množstvím ošetřování "odpočívajících" hráčů. V utkání se nevyskytl vůbec žádný problém, který by potřeboval vyřešit nějakou kartou, takže jsem si v Bulharsku vylepšil skóre červených karet na 1.5 (ze 2 zápasů). Celkově to ale bylo velmi nepohledné utkání s velkým množstvím předhozů a nepřesností. Prostě utkání, které se musí odpískat, ale žádný požitek to není. Pomezní rozhodčí dělali svou práci velmi dobře, což nakonec ocenil i delegát utkání, který byl nejen s mým výkonem velmi spokojen. Uvidím, jestli se to někde odrazí?
Večerní banket byl v našem hotelu, takže nebylo nutné se někam přesouvat. Protože jsem za celý dne moc nejdl, tak jsem se na večeři těšil. Na recepci jsem zjišťoval, jestli je ve městě možnost nějaké večerní zábavy. Recepční mi místní diskotéku nedoporučila (byla to dcera majitele a byla ze Sofie), ale dodala, že večer přijde DJ. Prý s ním přijdou i nějaké "girls". Děvčata sice přišla, ale byla to spíše "school-girls" i s paní učitelkou. Všem bylo tak 12-13.
Večeře byla dobrá - salát, smažený eidam jako předkrm a masová roláda s bramborovou kaší. Popíjelo se víno a pivo (Zagorka a Šumenskoe). Obvyklé proslovy a předání pozorností. Obvyklé kravaty jsem rozdal svým PR, protože už je obě mám. Zůstala mi pouze bulharská, která je nenositelná a půjde do krabice k ostatním nenositelným. Diskotéka se nakonec docela rozjela i se "school-girls". Okolo půlnoci jsem se vydal na tu místní diskotéku. Recepční měla pravdu. Vůbec nikdo tam nebyl. Takže návrat na hotel, ještě trochu diskusí s hráči a sklenka whiskey na dobrou noc a v 1 hodinu už v posteli.
Neděle 19. 11. Snídaně je stanovena na 9,30 a odjezd z hotelu máme v 10,00. Schumacher byl připraven včas, takže jsme se s JP rozloučili s oběma trenéry a Marinkinem a jeli jsme do Sofie. Rovnou na letiště, kde nás Schumacher bezpečně vyložil v 11h. Cestou si opět JP a Schumacher potvrdili ten seminář v prosinci. V blízkosti letiště jsem zahlédl fotbalové hřiště, kde hráli nějací žáci. Protože do našich odletů zbývalo hodně času a check-in ještě nebyl otevřen, tak jsme se tam šli podívat.
Stadionek jsme našli snadno. U vstupu jsme vzbudili trochu rozruch, protože JP před sebou tlačil letištní vozík s kufrem. Zrovna začínal zápas, takže se JP šel zeptat staršího pána sedícího na lavičce jednoho z mužstev, kdo to hraje. Jako obvykle začal rovnou francouzsky. Chlapík na něj chvíli koukal a pak přešel také plynule do francouzštiny. Vyklubal se z něho čtyřnásobný účastník MS ve fotbale z 60. let, kde byl s reprezentací Bulharska. JP byl nadšený, protože se spolu bavili o MS v Chile, což je jeho oblíbená země, kde strávil s ragby také nějaký čas.
Po návratu na letiště jsme se mohli odbavit. Stříbrná karta se opět osvědčila. Převedení do business class a ještě k tomu pozvánka do salonku. Čekalo se tam trochu lépe než předtím v odbavovací hale. Při rozloučení JP zase zopakoval, jak se mi ten zápas povedl. Udělal mi radost, ale ono to nebylo zas až tak složité utkání, takže to bylo relativně jednoduché.
Let ze Sofie, kterou zahaloval smog a návrat do znovu zamlžené podvečerní Prahy byl opět velmi klidný a pohodový. No a zase doma a ráno do práce.
Další kapitolu cestování za pískáním bude nejspíše psát Tomáš Breburda ze svého dalšího zápasu, který se bude konat v Chorvatsku.
TT, 22. 11. 2006
